Menu
StudentMag
Příprava k maturitě 2022

K. J. Erben: Kytice. Rozbor díla k maturitě

Rhiana Horovská

Rhiana Horovská

29. 4. 2022

Také jste si k maturitě vybrali Kytici Karla Jaromíra Erbena? Obsah k tomu svádí – je to soubor archaických, leč zajímavých a čtivých básní. Dílo za vás nikdo nepřečte, ale není na škodu nechat si trochu pomoci s hledáním informací. Přečtěte si rozbor, srovnejte ho se svými vlastními poznámkami a vaše šance na úspěch budou hned o něco vyšší.

Karel Jaromír Erben – životopis autora

K. J. Erben se narodil 7. 11. 1811 v Miletíně, původně s příjmením Erban. Měl sice poruchu řeči, ale přesto jej rodiče vedli ke vzdělání, aby se mohl stát učitelem. Mladý Karel také uměl hrát na klavír, což nějakou dobu vyučoval. Jinak se však učitelem nestal, rozhodl se totiž pro cestu právníka a nastoupil na Karlovu univerzitu.

Kromě kariéry v právu byl Erben také vzdělán v historii a jazyce, díky čemuž se stal rovněž historikem, archivářem, překladatelem slovanských jazyků a členem jazykové komise Matice české. Podílel se na utváření spisovné češtiny, znal se s bratry Grimmovými, Karlem Hynkem Máchou a dalšími osobnostmi té doby. Díky těmto všem aktivitám jej právem řadíme k významným postavám českého národního obrození. Nejslavnější však je jeho sběr lidové slovesnosti a Kytice, která díky němu vznikla.

Erben působil hlavně v Praze. Měl během života dvě manželky a celkem 6 dětí, z nichž jedno od první ženy a obě od druhé zemřely ještě jako malé. On sám měl odmala celkem chatrné zdraví, dožil se však 59 let. Zemřel 21. 11. 1870 na tuberkulózu a byl pochován na Olšanských hřbitovech.

Ota Pavel: Smrt krásných srnců. Rozbor povídek k maturitě

Společenský význam Kytice, literární směr a dnešní náhled

Kytici autor vydal jako svou jedinou sbírku básní, na které pracoval přes 20 let. Erben se tak trochu inspiroval bratry Grimmy, kteří sbírali německou slovesnost. Sběr lidových mýtů, pohádek a básní, kterému se velkou část života věnoval, měl účel posloužit českému národu, politicky přivázanému k říši Habsburků. Tyto básně jsou významným dílem třetí fáze českého národního obrození. Vycházejí totiž z českých mýtů, což má pozvednout českou národní hrdost. Dvě básně dokonce doslova vyzdvihují český národ.

Kytice, celým názvem Kytice z pověstí národních, je sbírka 13 básní. Nejdříve vyšla roku 1853; v prvním vydání chyběla báseň Lilie, kterou Erben sám nechal přidat ve vydání druhém (1861). Další knihy, které vydal, jsou sbírky lidové slovesnosti – například Prostonárodní české písně a říkadla (1864) či Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865).

Z estetického hlediska můžeme Kytici řadit do romantismu – tragické osudy, výrazně zachycené emoce. Na rozdíl od typického romantistického díla však postavy nejsou ztrápené nepochopením společnosti ale svými vlastními vinami, za které pokorně přijímají trest.

Co spojuje básně v Kytici? Hlavní myšlenkou je hřích a trest

Když Kytici Karla Jaromíra Erbena rozebereme po obsahové stránce, snadno najdeme společnou pointu. Stručně řečeno, je třeba poslouchat rodiče a poslouchat Boha, nebo si to odskáčeme. Křesťanské hodnoty jsou v symbióze s lidovými strašidly. Předmětem krize zde je většinou přetrhání mezilidských vztahů, hlavně matky a dítěte.

To, co v roce 1896 napsal prof. F. Šuljan konkrétně o baladě Poklad, lze aplikovat i na jiné básně z Kytice:

Básník mnoholetým pozorováním vystihl některé rázovité vlastnosti české ženy z lidu venkovského na př. vřelou lásku mateřskou, zbožnosť, touhu pro lepším bydle pro dítě, kajicnosť a použil jistého děje jako prostředku, by zobrazil vzrušení mysli té, jež vyplnulo ze skutků povstalých z uvedených vlastností. To učinil veršem zpěvného rythmu a vyhověl literárnímu vkusu, jejž vytvořily cizí i domácí ballady – vyhověl aesthetické formě správnosti.

Kytice místem a dobou děje odpovídá různým neznámým českým vesnicím pravděpodobně v 19. století nebo dávněji. Přesto je dodnes nehynoucí klasikou oblíbenou u milovníků poezie i maturantů. Některé myšlenky o trestu za hřích už neodpovídají dnešní mentalitě, jiné jsou nadčasové. Zajímavé je i to, že většina postav jsou ženy – ale dílo se celkově nenoří do individuality žádné z nich.

Forma Kytice – druh a žánr, kompozice a rýmy

Jak již víme, forma Kytice je veršovaná, jde tedy o poezii. Konkrétněji, žánrem těchto básní je balada. K. J. Erben je díky nim považován za zakladatele moderní české balady. Místy se tu také objevují rysy pohádek, pověstí či legend.

U Kytice literární druh jednoznačně určujeme jako lyricko-epický. Básně se nezdržují přílišnými popisy, ale mají velmi zřetelnou ponurou atmosféru. Ta je v souladu s výraznou epickou stránkou. Děj je vyjádřen dramaticky, má rychlý spád.

V prvním vydání měla Kytice kompozici básní takovou, že báseň první a poslední, 2. a 2. od konce, 3. a 3. od konce atd. měly společné téma. Kytice a Věštkyně jsou o vlastenectví, Poklad a Dceřina kletba o narušení vazby matky a dítěte. Ve Svatební košili i Vrbě se člověk v něco promění, Polednice i Vodník jsou nadpřirozené bytosti, Zlatý kolovrat i Záhořovo lože jsou o vykoupení viny a Štedrý den s Holoubkem zase o svědomí. Kdyby byl autor vložil třináctou báseň přesně do středu, toto by platilo nadále, ale Lilie je bohužel v pořadí jedenáctá.

Nezapomeňte také dodat, jakou má Kytice veršovou výstavbu. Ta většinou následuje schéma ABAB – rým střídavý – nebo AABB – sdružený. Výjimečně můžeme narazit i na obkročný. Sloky mají různé délky.

Čeština v Kytici: Jazykový rozbor

Že jsou v Kytici archaismy, nikoho nepřekvapí vzhledem ke stáří textu. Myslí se tím gramatické formy (přechodníky, béře místo bere, v klenbu místo do klenby…) i lexikální prvky, tedy stará slova (veská žena). Uvidíte-li je v textu na maturitě, můžete na ně poukázat a vysvětlit, že pro současnou češtinu už jde o výrazy zastaralé.

Ale i přes starý jazyk je v případě Kytice forma vyprávění velmi příjemná. Věty jsou celkem krátké, sdělení jsou stručná. V každé básni vystupuje jen pár postav, jejichž příběh je poutavě a srozumitelně napsán. Literatura je to tedy i pro ty obyčejné lidi, o nichž se v ní píše.

Jaké najdeme v Kytici jazykové prostředky? Konkrétní příklady budou uvedeny v následující sekci u každé básně zvlášť. Co se týče celé Kytice, charakteristika díla se neobejde bez tvrzení, že jazyk je celkem jednoduchý. Erben do něj však přesto dokázal zabudovat celou řadu formálních i významových prostředků: epizeuxis, anaforu, zvukomalbu, metaforu, metonymii a další. Nejčastější jsou pravděpodobně metafory a anafory. Básně jsou vskutku velmi propracované.

Obsah Kytice: Děj balad od Kytice po Věštkyni

Projděme si teď jednotlivé balady v Kytici. Básně obsahem moc nevybočují z tématu celé sbírky – lidového života běžných lidí. Musíme k němu však připočíst nadpřirozené bytosti, kterými naši předkové strašívali své děti: vodník, polednice, a také moc Boha a osudu.

I. Kytice

Nejdůležitější je pro báseň Kytice metafora matky a dětí pro českou vlast a lid. První tři sloky mluví o sirotách, kterým chybí zemřelá matka. Protože její duši je dětí líto, vrátí se v podobě mateřídoušek, které porostou její hrob.

Erben k tomuto výjevu přišel z názvu mateřídouška znamenajícího „dušička matky”. Pravděpodobně je to překlad latinského matris animula. Název se tak dobře uchytil, že Erben píše v poznámkách ke Kytici o pověsti o mrtvé matce a této květině, která se vyprávěla na Klatovsku.

V Kytici básnických prostředků kromě této metafory nenajdeme – mohu vypíchnout ještě apostrofu:

Mateřídouško vlasti naší milé,
Vy prosté naše pověsti

Kytice mateřídoušky je maličká, ale krásně voní. K takové kytičce autor metaforicky přirovnává české lidové pověsti, které po sobě zanechala naše vlast, aby nás těšila. V druhé polovině básně toto vysvětluje a dodává, že ji chce rozdistribuovat i do širých zemí. Na tomto místě je v Kytici ich-forma mimo přímou řeč – naprostá většina básní je psána v er-formě.

Známé i méně známé metafory: Co to je a jak je v literatuře poznat?

II. Poklad

Poklad je dlouhá báseň rozdělená do pěti částí s různými počty slok. Sloky mají různé počty veršů – některé přes 20, jiné jen 4. Všímám si, že ty kratší mají mnohem výraznější a závažnější sdělení než ty delší, které jsou plné popisů.

Děj navazuje na pověst o pokladu ve skále, který se na Velikonoce zpřístupní lidem. Hrdinkou je chudá žena s dvouletým synkem, která skálu objeví. Nabere si do šatů tolik pokladu, že už nemůže chytit a vyvést dítě – tak ho tam nechá a odnese poklad domů. Když se vrátí, zjistí, že skála je už zavřená.

Žena celý rok truchlí. Na příští Velký pátek se jí poštěstí dostat se opět do skály. Syn je tam – živý a zdravý. Matka už ví, co je v životě důležité, takže se na poklad neohlíží, popadne dítě a nese ho domů. Synek má v rukou kousek zlata, který mu před rokem dala na hraní, ale ona už ho neocení.

A jaké najdeme v této baladě z Kytice figury a tropy?

  • epizeuxis: a již běží, síní běží
  • anafora: jinde štěstí své ponesu / jinde moje bydlo bude!
  • přirovnání: i hoří to jasnoběle / jako v noci svit měsíčka

III. Svatební košile

Třetí báseň z Kytice, Svatební košile, je o mladé ženě, jež přišla o rodinu i o svého milého. Ten jí před odjezdem řekl, aby ušila svatební košile, než se vrátí. Má to trvat tři roky, ale ty už uběhly a panna o svém nápadníkovi stále neslyší. Až najednou se jí v noci objeví před domem a vybízí ji, aby šla s ním.

Atmosféra je strašidelná, ale dívka se nebojí – je ráda, že má svého hocha zpátky, a nemá se čeho bát, když ji chrání Bůh. Mládenec ji vede přes skály, trní a bažiny a vybízí ji, aby zahodila své modlicí knížky, růženec a křížek na sňůrce. Ona poslechne a s sebou už nese jen dvě svatební košile. Pak ale zjistí, že jsou na hřbitově, že mladík je ve skutečnosti mrtvý a ji že chce vzít s sebou do podsvětí. Díky tomu, že se děvče začne modlit k Panně Marii, zakokrhá kohout a umrlci zmizí.

Příklady jazykových prostředků ve Svatební košili:

  • eufemismus: Již na něm roste trávníček!
  • anafora: Již jsem košile ušila / již jsem je v truhle složila, / již moje routa v odkvětě,
  • apostrofa: Maria, panno přemocná / ach budiž ty mi pomocna
  • personifikace: modrá světélka laškují

IV. Polednice

Polednice je pravidelně rozdělena na 12 slok po čtyřech verších. Tuto naprostou klasiku snad ani není třeba představovat. Matka je sama doma s dítětem, má spoustu práce, a ono ne a ne přestat křičet. Matka už je tak vzteklá, že na něj zavolá nadpřirozenou bytost – zlou Polednici, která krade děti. Jenže ona doopravdy přijde. Matka toho lituje a nechce dítě vydat, takže je pevně sevře a nedopatřením udusí.

Příklady jazykových prostředků v Polednici:

  • metafora: hlas — vichřice podoba!
  • přirovnání a zároveň inverze: Ke stolu se plíží tiše / polednice jako stín
  • anafora: „Pojď si proň, ty polednice / pojď, vem si ho, zlostníka!“

V. Zlatý kolovrat

Pátá balada má šest sekcí o různém počtu slok, které mají každá pět veršů. Rýmy jsou zde sdružené plus pátý verš bez rýmu – můžeme to zapsat jako schéma AABBC.

Zlatý kolovrat pojednává o přadleně Doře, která žije s macechou a sestrou v lese. Když je sama doma, jede kolem jejich chalupy muž, který se ztratil na lovu. Ten žádá o vodu a pak také o její ruku. Ona odmítne, protože by jí to macecha musela dovolit. Muž se vrátí, když je macecha doma, a představí se jako král. Macecha mu chce místo schovanky dát za ženu vlastní dceru.

Celá rodina se vydá na hrad. Macecha se sestrou však Doru cestou zabijí v lese. Oči a končetiny sestry si vlastní dcera bere s sebou. Vydává se za svou sestru a vezme si krále. Týden po svatbě král odjíždí do bitvy a ji nechává doma s kolovratem.

Zbytek mrtvoly přadleny najde stařeček, odnese ho k sobě do jeskyně a pošle pachole na hrad se zlatým kolovrátkem. Má ho tam nabídnout za pár nohou – nic jiného si za něj nesmí vzít. Královna samozřejmě touží po zlatě, takže vymění nohy sestry za zlatý kolovrat. Stařeček pak díky živé vodě nechá nohy přirůst k tělu. Stejnou metodou získá také ruce za zlatou přeslici a oči za zlatý kužel. Když je Dora složená zpátky, stařec ji oživí.

Aliterace, nebo anafora aneb 10 básnických figur k maturitě

Královna se po návratu chlubí manželovi novým kolovrátkem, ale ten začne zpívat a vyzradí celý tento krvavý příběh. Král sedne na koně a jede si pro svoji Dorku. Macecha a její dcera jsou rozsekány a hozeny vlků.

Příklady jazykových prostředků ve Zlatém kolovratu:

  • epizeuxis: předla, předla len
  • metafora: Šest otevřených proudů bylo, / z nich se jí živobytí lilo / na zelený mech.
  • personifikace: Hory a doly zaplakaly
  • možná alegorie dle obrozenců: Dora je český národ, habsburská monarchie je macecha a její dcera a hrdinný stařeček jsou obrozenci a vlastenci

VI. Štědrý den

Báseň je rozdělena na pět částí. V té první se blíží Vánoce, několik dívek sedí ve světnici a přede, jedna z nich se zasnoubí. Ve druhé části přijde Štědrý den a druhá dívka také touží najít nápadníka. Rozhodne se tedy vysekat díru do ledu, protože se jí na hladině o půlnoci může zjevit tvář jejího souzeného muže.

Posléze se dozvídáme o dvou děvčatech Haně a Marii. Jdou spolu k jezeru, aby si „přečetly”, co je čeká. Hana vidí svého milého Václava, ale Marie vidí svou smrt. To se ve čtvrté části splní. Pátá opět ukazuje výjev přadlen ve světnici – vzpomínají na to, že před rokem tu s nimi byla Hana, která už je ale vdaná, a Marie, která je mrtvá. Poukazují na to, že celý náš život je řízen osudem.

Vyskytují se tu střídavé, sdružené i obkročné rýmy.

Příklady jazykových prostředků ve Štědrém dni:

  • apostrofa: Toč se a vrč, můj kolovrátku
  • přirovnání: Vykvětla, jak by zalívána rosou / uvadla, jak by podsečena kosou
  • metafora: Umřela, ach umřela / panenská lilie!

VII. Holoubek

Prostřední báseň v Kytici, Holoubek, patří k těm kratším a všechny její sloky obsahují 4 verše o sdružených rýmech.

Mladá vdova truchlí pro svého nebožtíka jen jeden den a do měsíce už si bere někoho nového. To je velmi podezřelé. Záhy se dozvíme, že svého muže otrávila:

Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více!

Tři roky je znovu vdaná a nad hrobem jejího prvního muže zatím smutně vrká bílý holub. Když ho žena slyší, psychicky ji to ničí více než koho jiného – připomíná jí to její vinu. Nakonec ji to přiměje spáchat sebevraždu utopením.

Jazykových prostředků je zde pomálu, najít lze například epizeuxis:

  • líbej si je, líbej
  • teče voda, teče
  • směj se, směj

VIII. Záhořovo lože

Osmá báseň sestává z pěti poměrně dlouhých oddílů. Na začátku je nastíněno prostředí: podzim, vítr, les. Nešťastný mladý poutník dostává nabídky noclehu a pohoštění, ale odmítá a pokračuje v cestě. V druhé části se dozvídáme, že poutník truchlí pro svou milou.

Pod jedním velkým stromem leží strašlivý, nebezpečný chlap. Poutník se ho nebojí a odpovídá mu na otázku, kam jde, že se vypravil do pekla. Nebezpečný muž se mu směje a říká, že ho klidně do pekla dostane, tak jako zabil spoustu jiných lidí, ale poutník trvá na tom, že si zajde do pekla a dokáže se díky Boží moci zase vrátit. Potřebuje tam totiž zrušit smlouvu jeho otce, který ho za peníze prodal ďáblu. Domluví se, že může jít do pekla, ale až se vrátí, podá hlášení o tom, co tam viděl.

Měsíce plynou a muž v lese stále čeká. Poutník se objeví zpátky a začne vyprávět. Zkusili na něj všelijaké mučicí techniky, ale bolest místo jeho oběti cítil vždy ten ďábel, od nějž potřeboval získat zpátky lejstro. Nakonec Satan přikázal, ať je poutník uvržen na Záhořovo lože. To byl pro čerta tak děsivá představa, že poutník své spisy získal.

Lesní muž se zděsí, protože Záhoř se jmenuje on. A hned se poutníka ptá, jaké lože že to pro něj v pekle chystají. Ze strachu se začne kát a přizná hříchy. Poutník mu řekne, že on nic nezmůže, ale že má klečet na místě a modlit k Bohu. Až se poutník za ním vrátí, hříchy snad budou odpuštěny.

Vrátí se až po devadesáti letech coby starý biskup a má s sebou mladíka. Na místě je pařez a jabloň. Mladík si nesmí utrhnout jablko, protože pařez se proměnil v člověka a hřmotným hlasem mu to zakázal. Starci to však dovolí – teď, když se setkali, jsou oba osvobozeni a umírají.

Příklady jazykových prostředků v Záhořově loži:

  • metafora (celá první sloka části III): Stojí, stojí skála v hlubokém lese, / podle ní cesta v habrovém houští, / a na té skále dub velikán pne se, / král věkovitý nad věčnou poutí…
  • metafora: moře plamenův
  • personifikace: slavík své pověsti opět vypravuje

IX. Vodník

Vodník je také jedna z těch nejslavnějších balad v Kytici. Sestává ze čtyř sekcí. Ta úvodní je velmi krátká – vyobrazuje vodníka sedícího na stromě a vesele si šijícího boty a kabátek na svatbu. Poté se dozvídáme, koho si chce vzít. Mladá dívka si potřebuje vyprat šaty u jezera. Matka jí zakazuje jít, protože měla zlý sen, ale dcera na to nedbá, jde k vodě a vodník ji stáhne na dno.

Ve třetí části je dívka už vodníkovou ženou a má s ním dítě. Je pod vodou velice nešťastná – má ráda jen dítě, jinak duševně trpí. Prosí muže, aby ji pustil za matkou na návštěvu. On po dlouhém přemlouvání svolí, ale pod podmínkou, že zůstane na zemi jen jeden den a nikoho neobejme.

Dcera matku samozřejmě obejme a chce u ní zůstat déle. Matka říká, že vodník přece nemá na zemi žádnou moc. Když vodník přijde pro svou ženu, odhání ho. Obměkčí ji však zpráva, že se po ní stýská jejímu hladovému dítěti. Matka ji nabádá, aby ho neposlouchala, a vodníkovi řekne, že má-li dítě hlad, má ho přinést. Vodník ho přinese a položí na práh – s useknutou hlavičkou.

Příklady jazykových prostředků ve Vodníkovi:

  • zvukomalebnost: na topole podle skal / zelený mužík zatleskal
  • refrén: Stokrát jsem tě prosila ve třech slokách po sobě
  • metafora: Neměj za zlé rozdrcené, zahozené růži.

X. Vrba

Sloky básně Vrba mají každá jen dva verše. Muž se v ní diví své ženě, že spí jak zabitá. Ona mu na to odpovídá, že je prokletá. Muž se na to jde vyptat jedné báby, a ta mu prozradí, že duše ženy na noc odchází do vrby. Napadne ho radikální řešení a vrbu pokácí – jenže manželku to zabije. Okamžitě toho lituje a nahlas naříká. Vrba mu na to řekne, že z jejích prutů má udělat kolébku dítěti, aby s ním matka mohla aspoň tímto způsobem ještě být.

Příklady jazykových prostředků ve Vrbě

  • metafora i hyperbola: Mocné slovo ohni káže, / skálu zdrtí, draka sváže
  • přirovnání: Studené jest to tvé tělo, / jak by zpráchnivěti chtělo.

XI. Lilie

Mladá panna je po předčasné smrti pochována tam, kde chtěla – ne na ponurý hřbitov ale do lesa. Na jejím hrobě vyroste krásná a voňavá bílá lilie. Jakýsi šlechtic na koni kolem ní jede a když ji vidí a cítí, chce si ji dát přesadit k sobě na zahradu. Cítí k ní jakousi až mystickou přitažlivost.

Po třech dnech se za svitu Měsíce z lilie stane živá bytost, která chodí po zahradě a bojí se Slunce. Pán ji ochrání, když se za něj provdá, a tak se vezmou a mají dítě. Když ho povolá sám král a musí odjet, pověří svou matku, aby se starala o jeho ženu. Tchyně ji však má za obludu, takže na ni pustí paprsek Slunce. Z manželky se stane opět lilie a dítě zemře. Muž je pak rozhořčen a proklíná matku.

Příklady jazykových prostředků v Lilii:

  • metafora: ty hadice zlá
  • personifikace: srdéčko moje bude plesati

XII. Dceřina kletba

Předposlední balada z Kytice, Dceřina kletba, je dialogem matky a dcery. Dcera neunesla představu, že by měla dítě, a zabila svoje nemluvně po porodu. Matka se jí ptá, proč je tak zasmušilá, a když se o tom dozví, ptá se, co hodlá dále dělat. Dcera chce zemřít na oprátce. Proklíná svého milence, že jí udělal dítě, i svou matku, že jí dovolila s ním chodit.

Příklady jazykových prostředků v Dceřině kletbě:

  • metafora: Zabila jsem holoubátko
  • metafora: a potrhán je tvůj vzhled!
  • refrén – stejný 1. a 3. verš každé sloky

XIII. Věštkyně

Objevují se tu sloky v ich-formě, jelikož je o vyřčený monolog věštkyně. Vykládá o tom, že osudu se nikdo nevyhne. Vykládá o minulosti českého národa: o Přemyslu Oráčovi, o Krokovi, o Libuši, o Svatoplukovi. Předpovídá budoucnost: nastane doba obživnutí a obrození,vrátí se sláva a plodnost českého národa.

Věštkyně obsahuje hlavně alegorické metafory:

  • Smutné osení vzkřísí těžký příval / z noci se zrodí jasný den…

 

Ohodnoťte tento článek:
5
Z magazínů CzechNetMedia

Píšeme i jinde

Právě čtete

K. J. Erben: Kytice. Rozbor díla k maturitě