×
StudentMag

Získal 6 titulů během 7 let. V čem vidí slabiny českého školství?

FOTO: Získané diplomy
Diplomy získané na vysokých školách. Zdroj: Jiří Matěj Brůna

Pro většinu studentů je dosažení prvního vysokoškolského titulu cílovou stanicí na trati za vzděláním. Ing. Bc. Jiří Matěj Brůna, DiS., C.M., MBA, MSc. je však unikátní výjimkou. Od roku 2006 do roku 2013 vystudoval 6 různých studijních oborů na 6 různých školách, čímž se zapsal do České databanky rekordů za nejvíce vystudovaných vysokých škol v nejkratší době. 

Po maturitě na obchodní akademii studoval Vyšší odbornou školu ekonomickou v Praze 8, poté získal bakalářský titul na Středočeském vysokoškolském institutu na Kladně. Pokračoval studiem na The Nottingham Trent University, na Českém vysokém učení technickém, na Central European Management Institute a zatím naposledy dokončil studium na London International Graduate School.

Sebevzdělávat se jde různými způsoby, a tak nelze nepoložit zřejmě nejčastěji kladenou otázku. Co vás dosud vedlo k tolika studiím?

Zčásti přirozená zvídavost, trochu asi taky studijní talent a potenciál, ale především to bylo tím, že jsem měl vždy šťastnou ruku při výběru škol, takže jsem nikdy nekončil s pocitem, že „už nikdy víc“, ale naopak jsem byl motivovaný zkusit ještě nějaké další studium.

Samozřejmě souhlasím s tím, že sebevzdělávat se lze různě, nejen takto formálně, tudíž se snažím z vlastního zájmu sledovat i jiné obory než ty studované – politiku, kulturu a podobně. Člověk by podle mě neměl být jednostranně a úzce zaměřen.

Přestože jste absolvoval již několik vysokých škol, nejste dosud držitele titulu PhDr. Proč jste dal přednost jiným studiím a zatím neabsolvoval doktorské studium, kde byste se mohl více věnovat vědecké činnosti v rámci vaší odbornosti?

Přiznám se, že nejsem až tak vědecky zaměřený a navíc jsem se nechtěl profilovat pouze jedním směrem, jímž bych se zabýval do hloubky. Nicméně aktuálně mám v plánu přihlásit se na rigorózní řízení vedoucí k získání „malého doktorátu“, tedy k titulu PhDr.

Jak se vyvíjel a proměňoval váš přístup ke studiu v průběhu let strávených ve vysokoškolské lavici?

Já bych řekl, že přístup byl v podstatě stále stejný. Bral jsem to tak, že když už v té škole sedím, tak si z ní chci alespoň něco odnést, jak pro sebe, tak i směrem ke zkouškám na konci semestru. Ono je vždycky lepší, když si člověk něco zapamatuje z výuky, než když všechno potom dohání ve zkouškovém na poslední chvíli. Čímž ale neříkám, že bych byl ten typ, co chodil na všechny přednášky a stále s přednášejícím diskutoval.

V každém případě, dané školy jsem si sám vybral, studoval jsem dobrovolně, a tak jsem to nebral jako nějaké nutné zlo. I když je logické, že velkou část z toho, co člověk na vysoké škole slyší, už třeba v praxi nikdy nevyužije, ale to neznamená, že by určitý teoretický základ byl zbytečný, jak se někdy zjednodušeně říká.

Lze na základě těchto zkušeností poradit současným maturantům, jak nejlépe zvládnout přechod ze střední na školu vysokou? Případně čeho se vyvarovat?

Určitě je vysokoškolské studium dost rozdílné od středoškolského, někdo se adaptuje prakticky hned, někomu to trvá trochu déle, to je úplně normální. Mně třeba vždycky na školách vadila byrokracie, mnohdy zbytečná – různá hesla do různých školních systémů, komunikace se studijním (někdy je to fakt zkouška nervů), zápisy předmětů, přihlašování zkoušek… Tohle všechno je oproti střední škole nové a člověk-student VŠ se v tom na začátku může trochu ztrácet.

Na jednu stranu je na vysoké určitě větší volnost, na druhé straně to ale klade větší nároky všechny tyhle věci si ohlídat sám. Jde o to nenechat se hlavně v začátcích podobnými věcmi odradit a zkrátka začátek vejšky brát jako nový začátek a novou výzvu.

Dle jakých kritérií je podle vás nejvhodnější vybírat vysokou školu?

Podle mě jsou hlavní dva faktory: vlastní zájem – tedy vybrat si takový obor, o kterém si myslím, že mě bude bavit, ke kterému mám předpoklady, a pak také přemýšlet o budoucí uplatnitelnosti, což je trochu problém, protože trh práce je značně proměnlivý. V každém případě absolutně nedoporučuji studovat něco jen pro titul, pro uspokojení ambicí rodičů, anebo že je to teď momentálně trendy.

Navštěvoval jste nejenom české, ale i zahraniční školy. Dají se mezi nimi najít nějaké obecné rozdíly?

Těch rozdílů by bylo více. Obecně jsou u zahraničních škol studenti vedeni k systematičtější práci, více se pracuje projektově, více je k vidění zdravé konkurenční prostředí, moc nefunguje takové to opisování testů a jiné formy „studentské výpomoci“.

Vzhledem k vaší oborové odbornosti a znalosti prostředí lze předpokládat, že intenzivně vnímáte problémy, které jsou spojeny s vysokým školstvím. Můžete prosím stručně shrnout, v čem konkrétně tyto problémy spatřujete?

Pokusím se být opravdu stručný, protože to je téma na dlouhé hodiny. Jako hlavní problém vidím to, že především vysoké školy jsou stávajícím systémem motivovány nikoliv směrem ke kvalitě, ale ke kvantitě. Měl by se změnit systém jejich financování. Problémem není až tak rostoucí počet studentů sám o sobě, ale to, že laťka úrovně nároků na ně se přizpůsobuje těm průměrným a slabším. Na všech stupních naší vzdělávací soustavy jsou až moc velké rozdíly, fungují vedle sebe studenti výborní, ale i ti hodně špatní, kteří by skutečně dříve byli rádi za výuční list.

Bohužel většina lidí pak generalizuje a celé školství posuzuje právě na základě příkladů těch, co na vysoké školy nepatří. Problémy ale nejsou jen ve vysokém školství, určitě třeba obecně postavení pedagogů ve společnosti neodpovídá významu a náročnosti jejich práce. Dám jeden příklad: průměrný plat revizora MHD v Praze je cca 1,5 krát vyšší než středoškolského učitele. Mně tedy tohle normální a spravedlivé nepřijde. Velkou chybou byla i prakticky likvidace učňovského školství, což byla paradoxně jedna z mála silných stránek dob minulých.

Další kritický bod – práce s talentovanými žáky a studenty. U nás v tomhle hodně zaostáváme a každého ztraceného talentu je hrozná škoda. Souvisí to celkově s naší společností jako takovou, kdy každého, kdo jakkoliv vybočuje, je třeba klepnout přes prsty. Jsme tady ve všem nastaveni na průměrnost. Trošku se to možná mění, ale opravdu jen hodně pomalu. Přitom se všude kolem nás najdou talentovaní a šikovní lidi a není jich zas tak málo.

V každém případě přes všechny problémy si myslím, že české školství není tak špatné, jak se někdy zdá. Pořád v něm je spousta lidí – akademiků, učitelů na nižších stupních, ředitelů škol, ale i studentů, kteří jsou výborní a z nichž je možné vzít si pozitivní inspiraci.

Jaké hlavní body v reformě veřejného školství byste považoval za žádoucí?

Možná někoho překvapím, někoho i naštvu, ale já jsem zásadně proti školnému a podobným experimentům. Studovat mají ti, kteří skutečně chtějí (tím nemyslím ty, kterým se jen nechce do práce) a kteří na to mají, myšleno mentálně, a ne jenom ti, co mají bohaté rodiče. Také bych se inspiroval například ve finském, norském, kanadském či australském školství, kteří jsou ve všech jmenovaných kritických bodech mnohem dále než my.

Jaké jsou vaše budoucí cíle a ambice? Máte v úmyslu zaútočit na další rekordy?

Přímo v plánu útočit na další rekordy nemám, i když třeba se mi povede ještě nějaký trhnout. Ale život není o rekordech. Pro mě je důležité být celkově spokojený, což samozřejmě úzce souvisí i s budoucím zaměstnáním. Já vlastně ani nijak moc ambiciózní nejsem, spíše potřebuji mít dobrý pocit z toho, co dělám a je mi úplně jedno, v jakém je to oboru, anebo jak se konkrétní pozice jmenuje. Každopádně, kdyby mi byla třeba za 30 let nabídnuta pozice ministra školství, tak se asi nenechám přemlouvat (úsměv).

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..