Menu
StudentMag
Studentský život

Zrní: V kapele se člověk naučí odpouštět, nesoudit a být tolerantní

Redakce

Redakce

25. 4. 2013

Kladenská kapela Zrní hraje už od roku 2001. Letos skupina získala cenu Anděl za objev roku. Přinášíme vám rozhovor s členem kapely Honzou Ungerem, který v Zrní zpívá, hraje na kytaru a flétnu. Ptali jsme se na to, jak se kluci dali dohromady a jak vypadalo jejich studium.

Potkali jste se na škole. Co bylo hlavním impulsem dát se dohromady?

Spojila nás hudba. Já a houslista jsme spolu chodili do jedný třídy. Všimli jsme si, že jsme oba muzikanti, tak nás napadlo, že bychom mohli spolu jezdit hrát do klobouku někam na ulici do Prahy. To se taky stalo a tím hraním jsme se skamarádili. Pak jsme si všimli kluka z druháku, kterej chodil do školy s kytarou a už jsme byli tři.

Hráli jsme spolu na ulici, jezdili na vandry, stopovali, takový hippies. Na našem prvním oficiálním koncertě, kde jsme vystoupili jako trojice už s pár vlastníma písničkama, se k nám přímo v průběhu koncertu spontánně připojili basák a bubeník a tak jsme byli kompletní.

A v téhle sestavě hrajete dodnes?

Ano, už spolu hrajeme přes jedenáct let.

Měli jste za ta léta už nějakou krizi nebo hádky?

Hádky jsou zcela běžný a vlastně zdravý. Kapela je takový hodně složitý manželství. Hádek a ponorkovejch stavů jsme zažili už moc a moc. Ale jedna věc jsou takový ty tvůrčí spory, který jsou myslim vyloženě potřebný, jsou důkazem toho, že je to furt živý. A druhá věc jsou takový ty hádky na lidský úrovni a to už je horší. No a v tom je kapela moc dobrá škola. Je to cvičení osobnosti. Člověk se neustále učí nezazlívat, odpouštět, nebrat si věci osobně, nesoudit, být tolerantní. Pořád se to učíme, ale můžu říct, že jsme furt skutečně velký kamarádi.

Naučilo vás něco hraní na ulici? Přeci jenom tak nezačíná každá kapela.

Určitě hrát nahlas. Improvizovat. Na ulici nepomůžou žádný krabičky, efekty, za nic se neschováš. Musí to fungovat od píky, musí to bejt jednoduchý a úderný, aby muzikant zaujal kolemjdoucí během malý chvilky. Díky ulici jsme se taky víc skamarádili a votrkali jsme se před lidma. Pamatuju si, že nás to vždycky stálo hodně sebepřemlouvání, než jsme se odvážili nástroje vytáhnout a začít hrát.

Ale lidem se to vždycky líbilo a my jsme si uvědomili, že nás to strašně baví. Hned nám bylo jasný, že tohle chceme dělat, takhle chceme žít. Nebejt ničím zaměstnancem, ale tvořit, jezdit a hrát pro lidi.

Proč myslíte, že vaše hraní lidi na ulici zaujalo?

Asi i proto, že tenhle druh produkce nebyl běžnej. Housle, flétna, kytara a k tomu jsme řvali z plna hrdla.

Ve škole jste prý nebyli zrovna premianti, je to pravda?

No v prváku jsme ještě premianti byli. Ale jakmile nás pohltila hudba a takovej ten odbojářskej hippie přístup, musela škola stranou. Problémy jsme měli hlavně v chování, já třeba ani nevim, jestli jsem měl od prváku dál nějakou jedničku z chování, několikrát jsem vyválčil sotva trojku. Celej školskej systém mi přišel strašně přežilej a zkostnatělej a dával jsem to jasně najevo.

Jak vás na gymplu brali ostatní spolužáci? Nesnažili se dostat do vaší party?

Byli jsme od ostatních trochu oddělený. Tim, že jsme měli dlouhý vlasy, kapelu, zajímaly nás trochu jiný věci než ostatní. Byli jsme takový vyvrhelové. Myslim, že nikdo přirozeně neměl zájem v naší zrní partě bejt.

A co na vaše „působení“ na gymplu říkali rodiče? Podporovali vás?

No, na gymplu je přeci jen pro každýho rodiče ještě prioritou, aby to jejich dítě dokončilo. To jsme chtěli i my. Nějak tím proklouzat, a pak i tou vejškou, ale jen tak s co nejmenší námahou. S co největšim časem na pořádnej život a na to, co nás skutečně baví a na čem chceme pracovat, tedy na hudbu. Ale vedle toho, že nás rodiče tlačili, abychom nekašlali na školu, nám vždycky i fandili a přáli si, abychom byli šťastný a abychom našli to, co nás naplňuje.

Jak jste na tom byli s učiteli? Našel se mezi nimi nějaký, který by se zajímal o vaši hudbu?

Byli jsme gympl kapela, takže v tý době byly naše koncerty vždycky narvaný. Ale nepamatuju, že by se o to zajímal někdo z učitelů až tak, že by třeba taky chodil. I když ono v tý době upřímně ani nebylo příliš o co stát. Na druhou stranu musím říct, že pár těch osvícenějších, třeba paní matikářka, nás tak nějak nechávala s tím, že už máme jasno a matika pro nás prostě není důležitá. Zpětně moc díky za tenhle osvícenej přístup!

Obecně totiž tohle byl velkej problém. V našem okolí bylo spoustu těch evidentně na něco šikovnejch a škola jako systém to v nich nenašla, nesnažila se rozvíjet, naopak je trápila věcma, který pro ně byly už evidentně úplně mimo, naprosto cizí a zbytečný. Zcela chyběl individuální přístup.

Navštívili jste někdy gympl, na který jste chodili, po maturitě?

Jo, několikrát jsme tam byli vylepit plakáty na koncert.

Kam jste pokračovali po gymplu? Studium nebo práce?

Ještě jsme si chtěli prodloužit to bezproblémový dětský období a k tomu jsme dělali kapelu a doufali, že nastoupit do práce jako zaměstnanci nikdy nebudem muset. A tak jsme všichni pokračovali na vejšku a Honza houslista šel na konzervatoř.

Co dělal Honza Unger: Udělal jsem si bakaláře na ČZU v oboru zahradnictví. Pak téměř magistra tamtéž v oboru Ekologie, kde jsem sice dokončil poslední ročník, ale nešel ke státnicim. Už jsem si chtěl a potřeboval vydělávat, tak jsem šel dělat zahradníka.

Co dělal Honza Juklík: Získal titul bakaláře na ČZU v oboru Myslivectví, takže je to studovanej Myslivec. No a pak dva roky na konzervatoři studoval kytaru.

Co dělal Honza Fišer: Dokončil střední a pak i VOŠ konzervatoře na housle. Jedinej z nás má na hudbu papíry.

Co dělal Honza Caithaml: Vystudoval pedagogickou fakultu na UK Praha.

Co dělal Ondřej Slavík: ČVUT Praha v oboru elektroakustika. Dělal to dlouho. On je na tyhle technický, fyzikální věci hroznej talent, ale ke kapele to na něj bylo moc. Nakonec to ale dokázal!

Máte nějaké vysněné místo, kde byste si chtěli zahrát?

Ze srandy si od začátku říkáme, že v Carnegie Hall a vyprodat ji. Taky bychom si jednou chtěli zahrát na nějakym velkym evropskym festivalu, jako je Sziget nebo Glastonbury. Tak to jsou takový klukovský sny. Ale skutečně rádi hrajeme všude, teď nás třeba láká zase si zahrát nějakej hodně velkej punk, udělat nějakej koncert u někoho ve stodole, kde budou hořet kamna a fučet meluzína.

Ohodnoťte tento článek:
4
Právě čtete

Zrní: V kapele se člověk naučí odpouštět, nesoudit a být tolerantní