Ne že bychom nebyli otevření diskuzi o smyslu krásných věd. Jenže opakují-li se některé dotazy týden co týden, začne to být lehce otravné. Čtěte, na co všechno by měl mít student bohemistiky připravenou odpověď.
Co se týče budoucího povolání:
„A co s tím jako pak můžeš dělat?“
„Takže to z tebe asi jednou bude učitel, co?“
„Nebylo by bejvalo lepší jít rovnou na pedák?“
V jednu ráno na baru:
„Ty studuješ češtinu… jako dobrovolně? Týjo… S tím jsem se ještě nesetkal…“
„A to tě jako baví?“
Když prarodičům řeknete, že se zrovna šrotíte konstrukční gramatiku:
„No jo, ty učitelé dneska musej umět různý věci, aby je někde zaměstnali…“
Co se týče jazykového brusičství:
„Proč používáš OMG, nestuduješ náhodou češtinu?!“
„Co si myslíš o bysme?“
„Máš tady chybu, ty češtinářko, haha!“
O náplni výuky:
„To by mě fakt nebavilo, učit se nazpaměť, co nějakej škrábal napsal někdy v roce raz dva.“
„Na těch seminářích se jako učíte číst nebo co?“
„Valenci jsme se učili taky, ale už na střední a o chemii, haha, kdo je víc?“
„Na Literární akademii nám říkali, že ta vaše bohemistika je prej dost na prd.“
„Vy tam máte stejně samý předměty, který v praxi moc nevyužijete, viď?“
Když někomu řeknete, že lingvistika se dá studovat i na Matfyzu:
„Ježišikriste, ty filozofové se fakt vetřou všude.“
O průběhu studia:
„To vaše zkouškový je stejně o ničem.“
Když někomu sdělíte téma své bakalářky:
„Eh… Cože?“
„A to k něčemu je?“
Když máte kámoše z jiných oborů na fildě:
„Prosim tě, prej tu mám nějak blbě vidy a já nevim, co to je…“
„Jasně, to jsme se taky učili, Sosýr a Čomsky, nechápu, jak tě to může bavit.“
„Když studuješ češtinu, mohla by ses podívat na moje básničky a říct mi, jestli jsou oukej?“
O smyslu studia:
„A neučili jste se tohle všechno už na střední?“
